Nacházíte se:  Úvod    Aktuality    Zajímavosti    Jde energetika ve světě dobrou cestou?

Jde energetika ve světě dobrou cestou?

Publikováno: 28.3.2018, Aktualizováno: 29.3.2018 10:09
Rubrika: Zajímavosti

Najít český význam pro výraz diverzita je snadné: rozmanitost, různorodost. Zkuste však nalézt jednoslovný český ekvivalent výrazu diverzifikace. Všechny mé pokusy vedly směrem k výrazivu starých jazykových puristů století XIX. Však si to také zkuste. Budu vás tedy častovat výrazem cizím; snad to nějak překonáme. Je to totiž hlavní téma následující úvahy.

Ve sféře energetiky nabývá diverzifikace dvou základních poloh: diverzifikace zdrojové struktury a diverzifikace jednotlivých komponentů energetického mixu. Obě bezprostředně souvisejí s energetickou bezpečností; ta prvá (a komplexnější) spíše v dlouhodobém časovém horizontu, ta druhá pak aktuálně a viditelně. Tou začneme.

Česká republika je energeticky závislá na importu tří komodit: ropy, zemního plynu a palivových článků pro jaderné elektrárny. U všech tří komodit bylo byvší socialistické Československo odkázáno na import z také již bývalého Sovětského Svazu: ropa přitékala ropovodem Družba, zemní plyn nejprve víceúčelovým armádním dálkovodem Bratrství, později soustavou tranzitních plynovodů, a jaderné reaktory byly konstruovány výlučně na spotřebu ruského paliva. Po roce 1989 počala být tato naprostá závislost pociťována úkorně, jako bezprostřední ohrožení. Právě proto již byly na počátku devadesátých let minulého století formulovány cesty k omezení takové závislosti. Prvním krokem bylo jednání se společností Westinghouse o dostavbě nových řídících systémů rozestavěné elektrárny v Temelíně. Cíl byl dvojí: zvýšit úroveň provozní bezpečnosti jaderné elektrárny, ale především umožnit použití amerického jaderného paliva. Oba tyto záměry se zdařily. Druhým krokem byla výstavba ropovodu z německého Ingolstadtu do Kralup nad Vltavou (IKL). Tím Česká republika získala přístup k terminálu na břehu Středozemního moře. Ropovod byl postaven a uveden do provozu. Poněkud složitější byla diverzifikace importu zemního plynu. První nabídku – tzv. „nouzový swap“ od nizozemské Gasunie – plynárenství zametlo pod koberec. Nemohu se zbavit přesvědčení, že se tak stalo na vnější nátlak, kdy řada pracovníků plynárenství měla z dřívějška velmi těsné osobní vazby na Gazprom. Druhý pokus byl úspěšnější: byl uzavřen kontrakt s norským konsorciem GFU, jenž umožňoval roční import až 3 mld. m3 (25%) plynu. Podmínkou byla reálná fyzická možnost dopravy plynu až na území ČR; proto byla uzavřena dlouhodobá nájemní smlouva o poskytnutí potřebné přepravní kapacity. Vlastníkem a provozovatelem potrubí byla „východoněmecká“ společnost Verbundnetzgas AG. (VNG).

A jak tato opatření dopadla? V Temelíně po nějakou dobu využívali americké palivové tyče; říkalo se, že byly poněkud tvarově nestabilní a v ruském hardware docházelo ke kroucení. Nevím. Faktem je, že dnes jsou v temelínských reaktorech opět ruské palivové tyče. To v případě ropovodu IKL byl původní záměr dodržen a projekt je plně funkční. Máme tak přístup nejenom k ruské těžké ropě, ale i k jejím lehkým formám od jiných producentů. V případě importu zemního plynu jsme již dosaženou diverzifikaci (jako jediní z bývalých satelitů) opět ztratili. Údajnou příčinou byl prý fakt, že VNG AG neustále navyšoval ceny za objednanou kapacitu (jakkoliv nebyla fakticky příliš využívána), takže společnost RWE jako tehdejší držitel přepravního a importního kontraktu zrušil VNG AG smlouvu o přepravní cestě. Tím ovšem padla i základní podmínka norského kontraktu – a bylo hotovo.

Věnujme se teď chvilku pouze diverzifikaci importu zemního plynu. Důvodem není pouze má osobní afinita k tomuto médiu, ale především fakt, že oba dva další diverzifikační projekty byly buď úspěšné (ropa), či je lze snadno obnovit (neruské jaderné palivo pro Temelín).

V posledních několika letech, když vypukl evropský energetický unbundling, jehož důsledkem bylo i uvolnění trhu se zemním plynem, mnozí experti uvítali liberalizaci obchodu jako krok, jímž Evropa vkročila na cestu k úplné bezpečnosti a nezávislosti dodávek plynu. Inu, jako všichni věrozvěstové, zaměření na písmenko A, poněkud opomněli jak písmenko B, tak i zbytek abecedy (latinské, přirozeně; v azbuce by nevznikl takový názor ani omylem). Čilý obchod s plynem na všelikých evropských hubech a energetických burzách je jistě pokrok a skvělá věc, leč poněkud je zapomínáno na fakt, že plyn musí odněkud fyzicky pocházet a odněkud být nějakými systémy dopraven. Jinými slovy: diverzifikace obchodu je dobrá, ale k bezpečí moc nepřidává; bazická pro bezpečnost je totiž diverzifikace technická, tedy zdrojová a přepravní. A zde vzniká řada problémů. Pro ilustraci: celkový podíl ruského zemního plynu v zemích Evropské unie je přibližně 30%. Průměr je však jenom průměrem a disperze fyzických podílů ruského plynu v členských zemích EU je vysoká a nerovnoměrná. Takže, hovoříme-li o reálné závislosti: Slovensko 100%, Polsko do doby spuštění LNG terminálu Swinoujscje také 100%, nyní jen 50%, Pobaltí do doby spuštění litevského terminálu LNG Liberty 100%, nyní 60%, Maďarsko 100%, Bulharsko 100%, Rumunsko 40% (díky vlastní těžbě), Chorvatsko 90%, Slovinsko 100%, Česká republika nyní 100%, Rakousko 60% a Itálie 21%, Francie 16% a Německo 24%. Z toho ovšem plyne i různá míra pocitu bezpečnostního ohrožení ruským plynem. Mimochodem: Ukrajina již neodebírá z Ruska plyn vůbec žádný.

Systémy ruských exportních plynovodů, jejichž výstavba byla započata v 70. letech uplynuvšího století, byly charakteristické dvěma omezeními: v prvé řadě se nejednalo o systém, ale o izolované plynovody, jejichž případné propojování bylo Gazpromem striktně odmítáno. Dodávky plynu se tak staly nástrojem ovlivňování politiky a vydírání – to ovšem jenom u bývalých satelitů SSSR. Pro „dolarové“ odběratele, jimiž bylo Německo, Rakousko, Francie a Itálie byly připraveny poněkud exkluzivnější obchodní, cenové i odběratelské podmínky. Slibuji, že vás již dále nebudu unavovat historií, ale toto je ještě důležité pro pochopení současných vztahů jednotlivých odběratelských zemí ke Gazpromu, přesněji k Rusku.

Když ve druhé polovině šedesátých let byla v rámci nové politiky détente mezi východem a západem projednávána možnost exportu ruského plynu do tehdejší Evropské unie, plně platilo pravidlo tuhé cenové vazby mezi ropou a zemním plynem. Podíváte-li se do tehdejších cenových statistik, zjistíte, že cena ropy pozvolna, leč nepřetržitě klesala. To by nepochybně vedlo ke stejnému vývoji u ceny plynu, pokud by Rusové nepřišli s originálním řešením tzv. rozdílovým ukazatelem. Jeho myšlenka byla prostá: spočítal se rozdíl cen ropy na počátku a na konci kalendářního roku, a z výsledného rozdílu vzalo se cca 6%, jimiž se upravila cena plynu na další rok. Jakkoliv tedy cena ropy klesala, cena plynu měla tendenci ke stabilizaci. Zrada systému ovšem spočívala v tom, že působil jak při poklesu, tak i při růstu cen ropy; cenu plynu nivelizoval vždy. A tak – jen pár let po zahájení exportu plynu, přišly dvě energetické krize a ceny ropy vystřelily raketově vzhůru. Eskalační doložka zafungovala: cena plynu pro čtyři odběratele z EU byla o 25–28% nižší, než běžná cena plynu na trhu. Eskalátor ovšem nebyl součástí veřejných obchodních smluv; zde byly uvedeny ceny světové. Vlivem toho všechny čtyři společnosti, tedy německý Ruhrgas, italský SNAM, francouzský Gaz de France a rakouský ÖMV, mimořádně bohatly. Vykazovaly ceny obchodní (tedy světové) z kontraktů, přidávaly svoji marži a plyn prodávaly odběratelům. Ve skutečnosti však platili pouze ceny pořizovací, tedy takové, které odpovídaly výpočtu eskalačního koeficientu. Tyto zlaté časy, které trvaly téměř 30 let, byly nejen zdrojem mimořádného zbohatnutí jmenovaných plynárenských firem, ale pro futurum přineslo pevné utužení osobních vztahů s Gazpromem. Zde je nutno hledat kořeny pro nás někdy těžko pochopitelných postojů západoevropských plynárenských firem, a v důsledku toho i vlád, k vážnosti ruského nebezpečí. Zde je i hlavní vysvětlení německo-ruské touhy pro výstavbu plynovodu Nord Stream II., jenž by střední a východní Evropu navždy zaklel do ruského plynového područí.

Pozice zemního plynu v Evropě je zajímavá. V prvé řadě je to uhlovodík – ale o tom až později. Vypadalo to, že se konečně začíná Evropská komise bezpečností dodávek plynu vážněji zabývat. Ne snad, že by slovo bezpečnost nebylo skloňováno ve všelikých pádech, to ano, ale praktické kroky byly formulovány pouze rámcově a v náznacích. Prvním kamenem, který zčeřil hladinu evropského rybníka, byly sankce EU vůči okupantskému Rusku. Přes silná a mocná politická prohlášení však praktický vztah západoevropského plynárenství vůči Rusku odpovídal spíše názorům českého prezidenta nežli vůli neochvějně bránit evropské hodnoty. Poté však do rybníka padl obrovský balvan amerických sankcí proti Rusku. Pokud si hlavně němečtí a rakouští plynárníci (s jistou podporou svých vlád) hodlali navzdory evropským sankcím vyvzdorovat výstavbu plynovodu Nord Stream II., po americkém vetu tuto naději zcela ztratily. Naprostá ztráta možnosti obchodovat s USA pro všechny evropské firmy a bankovní instituce, které by se i sebeméně podílely na financování a výstavbě plynovodu, pohřbily k veliké nelibosti Německa celý projekt definitivně.

Zmínit je nutno i opatrně vznikající Evropskou energetickou unii, jejímž cílem je koordinace energetické politiky (jakkoliv jsou podle Lisabonské smlouvy členské země v energetice, zvláště pak při stanovování energetického mixu, suverénní). Hlavní je však vytvoření společné energetické sítě. Již se o ní mluví dlouho, více, jak deset let. Mám podezření, že první formulace z období let 2012–2015 se měly stát argumentem pro zdůvodnění systémové potřebnosti plynovodu Nord Stream II. Poté v důsledku amerického veta přišla ztráta nadšení; nyní se však myšlenka celoevropské energetiky znovu vynořuje. Počkejme si, zda se znovu neponoří. Nebyl bych překvapen. Abychom však neměli neklidné spaní a noční plynárenské můry, disponuje česká přepravní soustava – na rozdíl od většiny evropských dálkových plynovodů – značnou výhodou: reverzibilitou přepravy. Systém plynovodů je schopen přepravovat plyn jak na západ, tak i na východ, dokonce i oběma směry současně. Technicky jsme tedy způsobilí v případě ukončení dodávky ruského plynu odebírat fyzicky plyn z Německa. Považuji to za významnou garanci.

Nechme teď dalších úvah o diverzifikaci importu zemního plynu, a přejděme k onomu prvnímu bezpečnostnímu úskalí: diverzitě zdrojové struktury. Dnes se listy vrtulí točí ve větru, solární panely se blyští na slunci, příboj také něčím otáčí; vedle dýmají uhelné elektrárny, září elektrárny jaderné a nedýmají elektrárny plynové, po ebonitových tyčích šmejdí liščí ocasy. Auta, letadla, lodě i vlaky také přispívají svým dílem k nepříliš ideálnímu životnímu prostředí atd. atp. V této souvislosti řada světových politiků za podpory veřejnosti vzkřikla „dosť bolo uhlíka“ (jako by opomněli, že oni sami se z nemalé části skládají z uhlíku), a vyhlásili lítý boj proklatým uhlovodíkovým palivům. Jinak je to mimochodem výživné politické téma (kdo by nechtěl dýchat čistý vzduch?), jenomže vzniká problém. Představme si, že za nějakých 30 let se stane uhlí (možná) marginální chemickou surovinou; ropa se také omezí na výrobu chemickou a plyn (právě tak, jako uhlí) zmizí v propadlišti dějin. Jedinou energií pak bude energie elektrická, produkovaná z větru, slunce a vody. Má-li ovšem nahradit uhlí, ropu a plyn, bude jí potřeba mnohem více, nežli nyní, a to přes veškerá očekávání poklesu relativní i absolutní energetické spotřeby. Novým, a mimořádně důležitým prvkem elektrizační soustavy se stanou elektrické spižírny. To vše si dokáži celkem snadno představit, včetně návratu k regionální produkci a spotřebě. S čím mám ovšem potíže, jsou dvě otázky: jaké bude zabezpečení nepochybně kybernetického řízení cyklu výroba-přenos-spotřeba před vnějšími útoky nepřátelských hackerů v době hybridních válek? On by stačil vyděrač, ne nutně terorista. Zabývá se tím někdo v dostatečném předstihu? Tou druhou otázkou je úvaha, co odstup od uhlovodíkových paliv udělá s geopolitickou situací. Jeden významný ruský činitel kdysi pravil: „Ropu máme na peníze, plyn na politiku!“ Americký senátor John McCaine zase jednou prohodil, že „Rusko je benzínová pumpa, převlečená za stát“. V případě globálního odstupu od uhlovodíkových paliv pumpa vyschne a nebude nic ani na peníze, ani na politiku, natož pak na zbrojení a sociální program Ruska. Arabští šejkové jsou bohatí, silní a mocní díky ropě. Co budou potom? Ani jeden ze současných producentů ropy a plynu není schopen plně (či občas jakkoliv) nahradit výpadek příjmů z jejich prodeje. Mohla by tak vzniknout výrazná globální nerovnováha, o jejíž tradiční řešení není co stát. Nevím, zda podobné úvahy nejsou za změnou postojů USA vůči světovému uhlíkovému moratoriu. V každém případě je těžba, a tedy i spotřeba ropy a plynu ve Spojených státech dynamicky rostoucí; dokonce tak, že těží o dost více, než dlouholetý největší producent – Rusko. Uvolnění těžebních koncesí u břehů USA – s výjimkou Floridy – přináší další mohutné potenciální zdroje. Takže zatímco my tady v Evropě budeme netrpělivě čekat, zda zavěje vietor od Buchlova, v USA budou nadále plně využívat uhlovodíková paliva; globální hegemonie USA tak bude velice posílena.

Opravdu nevím, zda se při koncipování budoucího vývoje světové energetiky někdo vážně těmito aspekty zabýval; nejspíše – v rámci spontánního nadšení nad lepším světem – na to zapomněli. Bez jasných odpovědí na tyto otázky však jakákoliv dlouhodobá vize ztrácí hodnotu a stává se utopií. Mimochodem: bude zakázáno také spalování rašeliny? Vždyť je to taky obnovitelný zdroj, byť obnova trvá pomalu, velmi, velmi pomalu…


Vratislav Ludvík
Po absolvování VŠE pracoval od roku 1973 v plynárenství (Transgas, Generálním ředitelství ČPP). V roce 1990 se stal ředitelem odboru pro ropu a plyn na FMH, od roku 1992 působil jako náměstek pro energetiku a geologii na českém ministerstvu hospodářství, později na MPO. Od roku 1994 až do současnosti působí jako nezávislý energetický poradce se zaměřením na mezinárodní bezpečnost. Zastupoval zájmy státu v komisích nadnárodních organisací (Spojené národy, Evropská komise). Vystupuje v médiích a publikuje články, komentující vývoj energetiky z pohledu bezpečnosti.

Publikace v oboru energetiky, strojírenství a stavebnictví k prodeji
 

Fotogalerie
Ing. Vratislav Ludvík

NEJčtenější souvisejicí články (v posledních 30-ti dnech)

„Bez zapojení tepláren bude decentralizace energetiky spojena s obrovskými investicemi do distribučních soustav a bude velmi drahá,“„Bez zapojení tepláren bude decentralizace energetiky spojena s obrovskými investicemi do distribučních soustav a bude velmi drahá,“ (558x)
uvedl v rozhovoru pro časopis All for Power Mirek Topolánek, předseda výkonné rady Teplárenského sdružení ČR....
Rekonstrukce v Dlouhých stráních míří do fináleRekonstrukce v Dlouhých stráních míří do finále (265x)
Přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně v Jeseníkách, známá mnohými rekordy, se brzy bude moci pochlubit další technickou ...
Pavel Djugo: chceme se účastnit tendrů na JETE i EDUPavel Djugo: chceme se účastnit tendrů na JETE i EDU (258x)
Společnost Westinghouse prochází reorganizací, získala nového majitele a hlásí se o slovo v českých jaderných projektech...
Aktuální číslo
Aktuální vydání All for Power ke stažení

V elektronické podobě

KE STAŽENÍ KLIKNĚTE ZDE

Firemní zpravodajství
Aktuální video - Stalo se…

... s Karlem Tillingerem ze společnosti Carl Zeiss, spol. s r.o. 

... se Zdeňkem Veitzem (Aceso Praha) o indukčním ohřevu

... s Miroslavem Chmelkou ze společnosti MRM Machinery