„Rozvoj přenosových soustav zaostává za masivní výstavbou obnovitelných zdro­jů v EU, může to být časem velký problém,“

Ing. Pavel Šolc (*1962) vystudoval ČVUT v Praze. Poté absolvoval studijní pobyt na Pensylvánské univerzitě. V devadesátých le­tech se zabýval modelováním energetických soustav a analýzami optimalizace rozvoje elek­troenergetiky. Od r. 1999 pracoval v ČEPS, a.s. Zde se zprvu věnoval vytváření obchodních činností a pravidel spojených s liberalizací trhu s elektřinou a poté působil jako ředitel sekce Strategie společnosti. Od května letoš­ního roku je vedoucím poradců ministra průmyslu a obchodu ČR.

V jakém stavu je stávající česká přeno­sová soustava?
Naše přenosová soustava je v porov­nání s mnohými zeměmi v Evropě v po­měrně dobrém stavu, a to jak z hlediska stáří a stavu prvků, rozvodů a transformá­torů, tak i z pohledu řídicích systémů. Dokonce i z hlediska propojovacích kapa­cit vysoce převyšuje požadavky stanovené Lisabonskou strategií. Ta stanovuje mini­mální kapacitu propojení (tedy schopnos­ti vyvážet nebo dovážet elektřinu) na úrovni 10 % špičkové národní spotřeby. V případě ČR je to více než dvojnásobek. Z hlediska kapacity přenosových zařízení přenést požadované množství proudu i v budoucnosti je to však již horší. Česká soustava byla totiž budována jako čistě národní přenosová síť. Vyžadovalo se po ní zejména zajištění dálkových přenosů uvnitř státu, s omezenými dodávkami pro sousední státy, a samozřejmě spolehlivé řízení provozu. Před 30 až 40 lety kdy se většina naší dnešní soustavy postavila, nikdo nečekal, že se jednou staneme tran­zitní zemí pro přenos obrovských výkonů. To nečekal nikdo dokonce ještě ani před 4 lety, kdy první studie německých odbor­níku (DENA study) signalizovala možné problémy vyplývající z obrovského nárůs­tu výkonů ve větrných elektrárnách na se­veru Německa.
Vzhledem k tomu, že životnost pře­nosové soustavy (obvykle okolo 40 let) se pomalu naplňuje a navíc dochází ke změně požadavků na soustavu z čistě ná­rodní sítě na klíčovou součást transe­vropské dopravní cesty, bude potřeba v následující dekádě přistoupit k význam­ným a mohutným investicím. V této době také dojde k zásadní obnově velké části dožilých elektráren (které mají dnes stáří mezi 30 a 40 lety) a část z nich bude ne­návratně odstavena, jiná část pak nově vybudována.

Můžete být konkrétnější?
Ze souvislostí liberalizace trhu s elek­třinou a vytváření jednotného trhu v EU a současně masivních změn v rozmístění výrobních zdrojů ve střední Evropě vyplý­vá do budoucna zadání, abychom se stali klíčovým prvkem tranzitních sítí, a to jak severojižní, tak (v případě připojení sousta­vy Ukrajiny anebo Ruska) východozápadní, resp. západovýchodní, protože Ukrajina a Rusko má sice značné energetické zdro­je, ale jsou málo spolehlivé a zastaralé, takže vlastně nevíme, kterým směrem by se dodávky uskutečňovaly. Počítám, že jen pro přenos proudu ze severu bude potře­ba zdvojnásobit stávající kapacitu vedení a zajistit tranzitní schopnost přes 3 000 MW oproti dnešním 1 000 až 1 500 MW. Jde o tranzit zejména větrné elektřiny z parků na severu Evropy směrem do jižní Evropy. Významným prvkem bude i kooperace přečerpávacích vodních elektráren v alps­ké oblasti (Rakousko, Švýcarsko), které budou užívat na čerpání právě přebytky větrné elektřiny ze severní Evropy.
Tranzit pochopitelně bude realizován i přes území ČR. Musíme se na toto vše dobře připravit a hlavně investovat. Počítám, že do roku 2017 bude potřeba vynaložit do rozvoje soustavy 12 až 15 mi­liard korun. Dalších cca 10 až 25 miliard korun bude potřebné ivestovat do připo­jení nových zdrojů v ČR, tedy větrných parků, nových jaderných zdrojů a paroply­nových elektráren. Přesný rozsah bude zřejmý až po upřesnění jednotlivých pro­jektů. A samotná výše zmíněné obnovy přenosové soustavy si vyžádá dalších 12 až 15 mld. Kč jen do roku 2017.

To je ale velký rozptyl…
To ano, ale predikovat přesně vývoj na deset a více let je značně komplikované. Není jasné, jak zafunguje klimatický balíček, jaké obrátky nabere uzavírání uhelných elektráren, kde budou stát paroplynové elektrárny atd. Můžeme se jen domnívat, jak se budou vyvíjet dlouhodobé plány Německa na výstavbu větrných elektráren, můžeme se jen domnívat, kam až postoupí Polsko v ochraně svých přenosových sou­stav a jaký objem elektřiny proteče přes naši soustavu. A v neposlední řadě dosud není jasné, jaký bude výkon nových bloků Temelína. Hovoří se o 2 × 1 000 MW, ale také o 2 × 1 700 MW. Z částky 4 miliard se můžeme proto hned dostat na 10 miliard. Proto ten rozptyl, na který se ptáte.

Dalo by se říci, že jsme uzlovým bodem přenosové soustavy v Evropě?
Jednoznačně mohu říci, že určitě na úrovni střední Evropy jsme státem, jehož přenosová soustava je hned po Rakousku zatížená nejvíce. Podíl tranzitních toků na celkových je u nás výraznější než například v Polsku či v Maďarsku, což na nás klade větší požadavky. Musíme sledovat plány jednotlivých států. Podívejte se třeba na plán Rakouska, které chce přebytky prou­du z větrných elektráren napouštět své přečerpávací elektrárny. Ty by měly mít výkon až 8 tisíc megawatt. Část tohoto vý­konu určitě půjde přes nás.

Kdo to vše zaplatí? Proč bychom měli s pro­minutím investovat do rozvoje přenosové soustavy, tak aby si Němci a Rakušané ve­sele posílali přes nás proud z OZE?
Je fakt, že zatím vše platí národní zá­kazníci. Stávající kompenzační mechanis­mus není dobře nastaven a my jsme jako velký exportér a současně i tranzitní oblast v tomto směru „buřiči“ v Evropské unii. Snažíme se přijít se spravedlivějším systé­mem, a proto navrhujeme jednotný tarif na rozvoj sítí. Mělo by se jednat o vytvoře­ní jakéhosi celoevropského nadnárodního balíku financí, ze kterých se bude platit tranzitní síť, která slouží všem. 

Co pro zvládnutí výše uvedeného mu­síte udělat?
Materiály a technologie nelze z hledis­ka hardware vylepšovat skokově, realizují se pouze dílčí vylepšení. Zaměřit se musí­me především na oblast řídicích systémů. Bude potřeba investovat do moderních predikčních systémů, analytických nástro­jů, a to především do takových, které nám umožní zvládnout nevyzpytatelnost a ne­jistotu energie z obnovitelných zdrojů. Musí jít navíc o systémy, které budou plně kompatibilní se systémy v jednotlivých státech Evropy.

Výměna informací je podle Vás na do­statečné úrovni?
Pokud se máme stát součástí evrop­ských tras, bude potřeba se stát i součás­tí koordinačních mechanismů, minimálně na úrovni střední Evropy. Datové výměny musí být realizovány v reálném čase. Jinými slovy, budeme muset predikovat výroby a spotřeby ještě precizněji než nyní a to společně se všemi sousedními soustavami. V souvislosti s liberalizací na trhu vznikla v tomto směru nejistota ne­porovnatelná s dobou, kdy se vše pláno­valo na měsíc dopředu. Dnes musíme re­agovat na změny v průběhu dne a od­chylky v bilanci i v tocích běžně v řádu stovek MW.
Je potěšitelné, že se intenzivně budují systémy účinné komunikace. Již rok a půl existuje účinný informační systém, který vypovídá o stavu soustav v okolních ze­mích. Víme, zda je u sousedů vše v pořád­ku, nebo zda se blíží stav, který by mohl vyústit ve větší problém. Vidíme změny, které jsou mimo plán, a můžeme reagovat tak, aby nedošlo k ohrožení soustavy. Koordinace je potřebná i ve společném plánování rozvoje a údržby sítí na úrovni celého regionu střední Evropy apod.

Jak se díváte na ten masivní rozvoj OZE v Evropě?
Nám, jako provozovateli přenosové soustavy, nepřísluší komentovat smyslupl­nost větrné energetiky a masivní rozvoj OZE. Je to politické a samozřejmě i ekono­mické rozhodnutí. V určité fázi technolo­gického rozvoje se podporovaly z úrovně státu prakticky všechny technologie (uhlí, velká voda, jádro). Jde o to, aby podpora byla součástí vývojové fáze a nikoliv trva­lou charakteristikou, a současně je třeba zajistit i podporu rozvoje sítí a řídicích sy­stémů, které umožní OZE s jejich specific­kými vlastnostmi do energetické struktury integrovat. Uzpůsobit tomu přenosovou soustavu technicky lze. Problém vidím jinde. Doba výstavby jaderné nebo klasic­ké elektrárny je skoro stejná jako doba, kterou potřebujeme na rozvoj soustavy. Výstavba větrných parků je ale daleko rychlejší, nestíháme jí přenosovou sousta­vu uzpůsobit. Mrzí mě, že toto není v rámci rozvoje OZE bráno v potaz a ne­jsou provázány zejména schvalovací pro­cesy těchto zdrojů se schvalovacími pro­cesy nových sítí.
V současné době například probíhá výstavba nového bloku na hnědé uhlí v Ledvicích a smlouva o souvisejícím po­sílení a rozvoji soustavy je dávno pode­psána, nebude proto snad zásadní prob­lém, i když komplikace ve schvalovacích procesech jsou samozřejmě i zde. Plán na rozvoj soustavy a sítí prostě musí jít ruku v ruce s plánem výstavby nového zdroje, jinak se můžeme dostat do velkých prob­lémů. Když k tomu připočtu stále proble­matičtější a zdlouhavá jednání o výku­pech pozemků, pak může být situace vážná. V Německu například nová legisla­tiva stanovuje, že v těchto případech ne­existuje odvolání. Tím zamezí léta se vle­koucím nekonečným odvolacím řízením. U nás je to rok od roku horší, situace se vyhrocuje.

Autor

• Ing. Cieslar Stanislav